Pro velký zločin je třeba svědky (pokud je nelze rovnou zabít) odpojit od reality a následně z nich učinit zločince, blázny a nejlépe je pomalými kroky dotáhnout k sebevraždě. Však tito svědci vědí vše, v každém případě však příliš, a jsou tak psychopatovi nebezpeční. K vraždě existuje alternativa, která je psychologickou popravou tak, jak je popsána dále.
Gaslighting je pak prostředek jak tyto lidi-svědky neutralizovat, odpojit je od reality od její faktické roviny a učinit z nich nevěryhodné bytosti. Bytosti, které o své důvěryhodnosti už nikoho nepřesvědčí, protože ostatně ani oni sami sobě již nevěří. Gaslighting pomalu ale jistě poškozuje mozek. Oběti mají, špatnou paměť, jejich úsudek je omezen traumatizací, jsou do značné míry sociálně izolovány, připraveny o prostředky apod. Jejich sebedůvěra je přenesena ze sebe na agresora. Agresor se stává rodičem. Oběti jsou pečlivě odpojovány od reality a napojeny na falešnou realitu, kterou má v moci agresor. Oběti je demonstrována její bezmocnost ve smyslu: “Možná jsi to nepodepsal, možná podepsal. to už teď nikdo nedokáže”.
A ve chvíli, kdy je oběť již dostatečně poškozená, dostatečně traumatizovaná, dostatečně bezmocná, dostatečně izolovaná a existuje proti ní aliance z bývalých přátel a kolegů, v tu chvíli to přijde. Frontální útok. Před ním je ještě oběť často ponechána v období klidu, aby ztratila ostražitost, tedy poslední zbytky ostražitosti. Je s ní jednáno laskavě, aby si pamatovala tuto fázi a tak vzrostl pocit její viny za celou situaci.
Aby agresor celou záležitost dokončil, musí buď z oběti udělat zločince, tedy nedůvěryhodnou a pochybnou osobu a nebo blázna, který nevěří ani sám sobě. Oběť je pak třeba ideálně dotáhnout až k sebevraždě. Neboť sebevraždou je svědek-oběť již od skutečnosti odpojen zcela a nenávratně. Dochází k zrcadlení, přesněji k úplné výměně rolí, nyní je již z agresora oběť. To on celou dobu vedle sebe trpěl zločince/blázna, který se nakonec v důsledku toho všeho sám zabil a tím se usvědčil buď ze zločinného jednání, nebo ze šílenství.
Grandiozita agresora k veškerému tomuto jednání opravňuje. Ať už agresor udělá cokoli, byl oprávněn to učinit. Agresor je také již dávno odpojen od vnímání emocí své oběti. Pro to ho nezraňuje žádná bolest, kterou oběti způsobí. Gaslighting je vykládán jako série jednotlivých omylů, pokud na ně oběť upozorní, zabývá se nesmysly, drobnostmi a… agresor je ostatně tak grandiózní, že tyto omyly jsou oprávněným vykoupením za jeho grandozitu.
Jak se pozná kdo je oběť a kdo agresor? Agresor má motiv. Celé to náročné, často mnohaleté, dění musí mít cíl. Grandiózní, nezákonný, pyšný cíl. Co nejdůkladnější odhalení tohoto cíle je pak rozkrytí falešné reality a zároveň léčbou oběti, neboť návrat do reality je jádrem toho léčení (nazývám to léčba policistou, neboť on je zde specialistou na realitu, na objektivní realitu).
Jedná se o psychologickou popravu. Postupný pád na dno, kdy se traumatizací oběti využije k tomu, že se ani efektivně nedokáže bránit. Paměť není ztracena, ale vzpomínky bolí. Raději nevzpomínat, nechat to být… Vzpomínat na to co se dělo je jako sypat sůl do rány. Psychologického či psychiatrického odborníka samozřejmě agresor ochotně najde. Tou dobou má agresor již řadu materiálů, které podtrhují určitou realitu. První tomu ale musí věřit oběť, ta sama musí odborníka na psychické zdraví přesvědčit o své diagnóze.
Kde je tam ten narcismus, kde je tam ta psychopatie? Ta je přítomna je potom v síle v přesvědčení, že ta falešná realita má moc nad skutečností, že ji nakonec překryje a falešná realita se ustanovuje jako skutečnost sama. A v tom je ta grandiozita; pýcha jako nejhorší z hříchů.
Vystudoval jsem obor Kybernetika a měření na ČVUT a přes 12 let působil jako CEO ve společnost, které jsem zakládal. Věnoval jsem se a věnuji manažerské psychologii a psychologii vedení týmů. K problematice narcismu a psychopatie jsem se dostal v rámci svých zkušeností s byznysem, což je obor poruchami osobnosti překypující.