Korelace neznamená kauzalitu – aneb dedukce a indukce

Dovolil bych si krátkou poznámku k noetice (nauka o poznání). Velice často jsem konfrontován, často s arogantně předhazovaným, tvrzením, že “korelace neznamená kauzalitu“. Naposledy to bylo v souvislosti s článkem Umíralo se a umírá skutečně na COVID-19. V článku, který právě čtete, bych chtěl ukázat, že nejen že “korelace neznamená kauzalitu”, ale že situace v našem poznání skutečnosti je dokonce mnohem horší – všechny naše znalosti o okolním světě mají induktivní charakter (přesněji jsou získány metodou neúplné indukce)! Ti moudřejší z nás se nemohou dostat dál než k poznání “vím že nic nevím”, což není ale žádné laciné tvrzení. Pojďme to rozebrat.

V článku bych chtěl ukázat, že nejen že “korelace neznamená kauzalitu”, ale že situace v našem poznání je mnohem horší – všechny naše znalosti o okolním světě mají induktivní charakter! Ti moudřejší z nás se nemohou dostat dál než k poznání “vím že nic nevím”.

Korelace neznamená kauzalitu

K tvrzení, že “korelace neznamená kauzalitu” není třeba nic dodávat. Stačilo by najít jen jeden jediný příklad, snadno jich najdeme ale stovky a tisíce (ve skutečnosti tzv. nespošetně). Na tomto tvrzení se všichni shodneme a já bych jeden příklad za všechny uvedl čistě z ilustrativních účelů:

Korelace neznamená kauzalitu
Korelace neznamená kauzalitu a zde je to evidentní. Červený graf zobrazuje počet osob, které zemřeli v USA v důsledku pádu u bazénu. Černý graf pak znázorňuje celkový výkon generovaný jadernými elekrárnami v USA. Více podobných nekauzalit zde.

Další úsměvné, ale explicitní případy, kdy korelace zjevně neznamená kauzalitu naleznete zde.

Tedy s připomenutím, že korelace neznamená kauzalitu často přicházejí lidé, kteří si jinak vyplachují ústa olejem, staví rozprašovače proti chemtrails (octujou jak psi) apod. Problém je totiž v tom, že když předhodili toto tvrzení, tak se ve skutečnosti nezamysleli kriticky, ale naučili se opakovat danou frázi, často dokonce bez vnitřního pochopení problému. Je to takové jejich zalezení do ulity, když před ně předložíte fakta. Kdyby byli vzdělanější, mohli by křičet: ale vždyť jste to zjistil induktivní metodou!

Kdyby byli vzdělanější, mohli by křičet: ale vždyť jste to zjistil induktivní metodou!

Indukce a dedukce

Tedy že korelace neznamená kauzalit všichni víme. Méně zjevná je ale situace v případě rozdílu mezi indukcí a dedukcí. Obvykle se lidé domnívají, že dosáhli deduktivního poznání, ve skutečnosti ale má jejich poznání induktivní charakter se všemi důsledky tohoto typu poznání. Pojďme si vysvětlit rozdíly.

Metoda dedukce

Deduktivní metoda je vytváření vědeckých teorií vyvozovaných pouze dedukcemi z axiomů nebo jiných již dokázaných vět. Jde o způsob logického myšlení, kde myšlenkový řetězec postupuje od obecných teorií k jednotlivostem, zvláštnostem.

Na Subjektivne.cz:  Zamýšlené a nezamýšlené důsledky našeho jednání

Správně provedená dedukce vede, za předpokladu platnosti axiomů, k závěrům, které jsou naprosto spolehlivě pravdivé.

Problém ale je, že ve skutečnosti jsou buď axiomy získány níže popsanou induktivní metodou (a pak je dedukce sice pravdivá, ale výsledek pravdivý být nemusí, neboť se zakládá na induktivním poznání), nebo jsou axiomy vesměs poměrně nezajímavé… a navíc vždy tzv. neúplné.

Kurt Gödel objevil a formuloval dva teorémy o neúplnosti: Z prvního plyne, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný a z druhého, že bezespornost formálního systému nelze uvnitř tohoto systému dokázat. Oba teorémy se opírají o důkaz existence nerozhodnutelné věty, která je prostředky systému formulovatelná, ale nedá se dokázat prostředky tohoto systému. Nepatří do množiny dokazatelných vět, jejichž pravdivost může být důkazem prokázána – je nedokazatelná

Metoda indukce

Logická indukce (generalizace) je vyvození obecného závěru z dílčích poznatků. Platí-li pro předmět A1 určitá skutečnost B, pro předmět A2 také skutečnost B, pro n-tý předmět An také skutečnost B, pak indukce je název pro náš úsudek, že pro všechny předměty A platí skutečnost B. Kupříkladu potkám-li tři hnědé medvědy, indukcí mohu dojít k závěru „všichni medvědi jsou hnědí“. Rozlišuje se indukce úplná a neúplná. Neúplná indukce má povahu předsudku. Moderní věda a pojetí přírodních zákonů stojí do značné míry právě na neúplné indukci. To klade takzvaný problém indukce, tedy zda a nakolik je takto získané poznání spolehlivé…. viz Wikipedia

Poznání okolního světa má pouze induktivní charakter

Uznat, že naše poznání okolního světa má pouze induktivní charakter, znamená uznat, že “vím že nic nevím (určitě)”. A to je v oblasti poznání velká cnost. Ale jak to tedy ve finále je? No tak, že nám zbývá jen to poznání, které “funguje”, alespoň prozatím. Protože je rozdíl mezi induktivním závěrem, který nikdy nefungoval (octování zabírá na chemtrails) a induktivním poznáním, které při každém měření fungovalo (např. že se zvětšující se rychlostí dochází k relativnímu zkracování délek, viz speciální teorie relativity).

Proto také nesnáším výrok o “tvrdých datech”. Data mohou mít tvrdou slupku, ale všechna budou vevnitř měkká. Nebuďme namyšlení, smiřme se s tím! Ten kdo ví, že nic neví, ten došel nejdál.

Tedy i když vím, že nic nevím určitě, zbývá tady spousta znalostí, co (zatím) fungují a spousta znalostí, které prokazatelně nikdy nefungovala. A život není jen filosofická debata, ale závisí na tom, na co v něm vsadíme – záleží na životní strategii. A osobně mám rád takové ty induktivní znalosti, které se osvědčily například tak, že s jejich pomocí byla zkonstruována tramvaj, raketoplán nebo počítač. A že možná existují části vesmíru nebo jeho období, kdy tyto poznatky neplatí? To už je život a asi se s tím dokáži vyrovnat.

Na Subjektivne.cz:  Zamýšlené a nezamýšlené důsledky našeho jednání

A teď už vážně filosofické zamyšlení

Ještě ke kauzalitě

Co se týče existence “kauzality” jako takové, tak jde čistě o teoretický koncept! Neumíme dokázat existenci žádného kauzálního vztahu! Vše v tomto směru se řadí do poznání induktivního charakteru. Kauzalita, alespoň tak jak si jí představuje naivní poznání, neexistuje. Snad můžeme hovořit o pravděpodobnostní kauzalitě, kdy jeden stav systému přechází dle distribuční funkce do různě pravděpodobné množiny stavů a tato množina stavů může být pro dostatečně jednoduchý systém deduktivní avšak nikoli úplná, viz kvantová mechanika.

Krocan pana Rusella

Bertrand Russell (18. května 1872, 2. února 1970) zasáhl do mnoha odvětví teoretické vědy. Jedním z jeho myšlenkových experimentů byla úvaha s krocanem. Krocan induktivní metodou získává poznání, že zde existuje nějaký farmář, který tu je proto, aby ho každý den přišel nakrmit. Toto zjištění si utvrzuje řadu měsíců, kdy den po dni přichází pravidelně farmář a krocana krmí. Až jednou… krátce před Dnem díkuvzdání krocana zabije. A na všem tom je paradoxní, že právě ten den, kdy byl krocan zabit, bylo jeho přesvědčení, že je zde farmář, aby jej krmil, nejsilnější (nikdy nebyl nakrmen vícekrát).

Ach, ta indukce!

Induktivní krocan
Induktivní krocan

Rozhovor krocanů na obrázku:
VLEVO: Tak co, těšíš se na krmení od farmáře?
VPRAVO: Nějak ti nevím, raději bych se dnes od farmáře držel dál. Mám divné tušení.

VLEVO: O čem to mluvíš? Farmář je náš kamarád. Dává nám parádní obilí každý den. Čeho se bojíš?
VPRAVO: Něco mi říká, že by to mohlo být dnes jinak….

VLEVO: Podívej, je to jednoduché induktivní zjištění. Každý den posledních několik měsíců přišel farmář a nakrmil nás. Tedy je rozumné, předpokládat, že se to samé stane i dnes. Dokonce je naše poznání jistější než před měsícem, protože se to od té doby vícekrát opakovalo.
VPRAVO: Dobře, asi máš pravdu. Pojďme na krmení.

Farmář: Šťastný Den díkuvzdání!